Pátek 13. března 2015

Malířská legenda

Umění v sobě nese nejen příběhy, které nám chtějí tvůrci jeho prostřednictvím sdělit, ale hlavně je bezednou studnou neuvěřitelných vyprávění přímo o nich samotných.

Leckdo jim závidí, ale opravdu jen málo kdo je schopen pochopit, že to co prožívají, je obrovská daň, kterou životu platí za své nadání. Ať nalistujete v knihách kterýkoli z životopisů slavných, zjistíte, že trpěli depresemi, psychózami, úzkostí prostě neschopností normálního života a proto není divu, že často podléhali alkoholu, drogám, prostopášnosti nebo okultismu.

Náš příběh vypráví o Dorianovi. Nemám na mysli Doriana Gray, jež natolik miloval svou hezkou tvář, že zaklel svůj vlastní portrét, aby stárnul místo něj a dopustil se tolika zlých skutků, že onen portrét krom přirozeného stárnutí pokřivil ošklivostí vlastní duše.

Náš Dorian byl sám malířem. Malířem sice méně známým, ale určitě talentovaným. Proč tomu tak bylo? Těžko říct. Možná měl jen smůlu, že nepotkal ty správné lidi, kteří by ho objevili. Vyrůstal a žil v chudých poměrech, a protože sám v sebe nikdy moc nevěřil ani se nikterak nesnažil něco ve svém životě změnit. Rád se toulal, pozoroval a snil. To co viděl, pak přenášel na plátno, ale díky snům, které se v jeho vidění světa projevovaly, byly obrazy vždycky čímsi nové a výjimečné. Dokonale odrážely šero a rozsvěcující se lampy. Hudbu noci i tichý zpěv svítání. Ovšem na žádném z nich nechyběla Ivon. Zlatovlasá dívka se zasněným pohledem. Její jméno znal jen od lidí, kteří sami měli to štěstí ji oslovit, ale on nepotřeboval víc než ji vídat. Miloval ji. Miloval ji nesmírnou láskou, která dokázala, že si s ní každý den dlouze povídal, dotýkal se jejích rukou, objímal ji, laskal ve vlasech a líbal. Věděl o ní naprosto všechno a ona věděla všechno o něm. Co na tom, že to byl jen sen. Cítil, že až jednou dokáže překonat sebe samého, vezme ji skutečně za ruku, splynou spolu v jednu bytost a pak už bude ona navždy jeho součástí.

Byl natolik přesvědčen o skutečnosti své představy, že ani na okamžik nezapochyboval o jejím naplnění.

 V jednu obzvláště teplou březnovou noc nemohl za žádnou cenu zamhouřit oko. Noční můry znovu a znovu útočily na jeho spánek, že se nad ránem vzdal a šel se projít.

Všude bylo ještě naprosté ticho a klid. Kdysi slyšel krásný výraz pro tento čas: Hodina mezi psem a vlkem.

Sám netušil, proč ho kroky zavedly na nádvoří domu U Synků, ale vedla ho intuice, kterou slepě následoval až ke studni, která zde od nepaměti sloužila lidem jako zdroj vody. Na kamenné podestě ho zaujal kousek bílé látky a tak nakoukl dolů do hlubin. Svítalo, a obraz, který mu ranní paprsky odkryly, byl opravdu děsivý. Z hlubin na něj koukaly krásné smaragdové oči jeho milované Ivon. Nebylo pochyb o tom, že nežije, ale přesto její pohled ani po smrti neztratil své zasněné kouzlo. Nemohl uvěřit, pochopit, co se to vlastně stalo. Tam dole ve studni utonul jeho sen, ale i vlastní život. Ještě děsivější byla skutečnost, která se velice rychle rozkřikla po městě a to, že dívka, kterou tolik miloval, skončila svůj život dobrovolně z nešťastné lásky k mladému malíři, kterého velice často vídávala, ale on její lásku nikdy neopětoval.

Dorian bolestí trpěl a bláznil. V šílenství míchal barvy a maloval. Maloval hrůzu, kterou viděl, maloval hrůzu, kterou cítil. Zapomínal jíst i pít až své tělo téměř umučil k smrti. Možná by se tomu tak opravdu stalo, ale v jednom ze snů ho navštívila smrt a ta měla jiné plány.

Lstivě Dorianovi slíbila, že když bude i nadále malovat to, co ona mu ukáže ve snech, nepřevede jeho milovanou do světa zesnulých a každou noc ji bude smět u studny vídat, mluvit s ní, dotýkat se…

Nebohý a zoufalý Dorian rád na její podmínku přistoupil a začal žít nový život. V noci se scházel se svou milovanou Ivon, které se snažil vše vynahradit. Hladil ji, líbal, hrál jí na loutnu a zpíval a ve dne maloval zjevení, která mu v kratičkém spánku nad ránem přinášel smrt. Jestli doteď jeho obrazy nebudily pozornost, přišla v jeho životě i v tomto směru obrovská změna. Jeho umění rostlo a s ním i zájem o něj, jenomže to nebyla krása, která lidi tolik přitahovala. Byla to krutost, bolest a strach, kterou jak mouchy sedající na lep skupovali a nevědomky nosili do vlastních příbytků.

Dorian nedbal toho, co tvoří a zaslepen štěstím které mu přinášelo možnost, být se svou láskou maloval dál a dál a spolu se svým dílem rozséval po světě zlo.

Až jednou velice unaven odložil štětec a vydal se jen tak na procházku jak to činíval dřív. Byl pořád ve stejném městě, ale něco se změnilo. Jeho barva, vůně, nálada. Nikde nekvetly květiny, záhony zaplevelil pýr a z domů bylo slyšet jen hádky a nářek. Zprvu nechápal, co se to vlastně stalo, ale když v odraze okenních skel uviděl svá díla, pochopil, jakou cenou zaplatil smrti své štěstí. Rozběhl se zpět do svého ateliéru a svůj poslední obraz roztrhal na kusy. Pak vběhl do nádvoří domu U Synků a stejně jako jeho jeho Ivon, ukončil svůj život na dně studny.

Jenomže smrt neodpouští. Proto ani Dorian ani Ivon nikdy nenašli pokoje a musí dodnes bloudit opuštění nádvořím okolo studny. Nikdy se nepotkají, nikdy se neuslyší, nikdy se jeden druhého nedotknou, dokud smrt nedostane svůj posední obraz….

 

                                                                                                                                 Ingrid Florusová